Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Vítejte na stránkách Victorie of Marzipan!

 

Jak jsme si přivezli Viky domů a první dny doma

Když byly Viky a bráškům - Valmontovi a Vikingovi - čtyři týdny - jeli jsme se na ni poprvé podívat. Byla prostě úžasná a hned jsem si ji poznala.
Druhou návštěvu jsme udělali za čtrnáct dní i s klukama. Štěňátka byla venku v ohrádce, byla větší a živější. A už jsme se domluvili na datumu, kdy si pro Viktorku přijedeme.

V pátek 8. 5. 2009 - v den 20. narozenin našeho staršího syna - jsem si přijeli do chovatelské stanice of Marzipan pro naši Viktorku - naše úžasné, nádherné, miloučké štěňátko.
Po všech předávacích procedurách a několika dotazech se Viky rozloučila s maminkou, dvěma brášky a hlavně svou člověčí rodinkou, která se o ni do dneška pečlivě starala.
V přepravce se uvelebila na deku, kterou měla už dva týdny v pelíšku, aby si v ní odvezla i vůni maminky, ale stejně celou cestu kňučela. Marně jsem ji uklidňovala a hladila. Naštěstí nebyl žádný hustý provoz a tak jsme byli brzo doma.
Tady si všechno pěkně očuchala, prohlídla si nový pelíšek a za chvilku už byla jako doma.
Nejvíc se jí líbil konferenční stolek. Ze spodní poličky brzo putovaly všechny časopisy pryč a na jejich místo přišla právě deka z původního domova. Takže když se celá naše rodinka sesedne v obýváku u stolu, je přesně mezi náma.
V půl jedenácté večer jsme se byli naposledy venku vyčurat a pak jsem přesunula pelíšek do ložnice vedle své postele. To se ale Viky nelíbilo. Drala se ven, nechtěla v něm být a kňučela. V obýváku si ale do něj lehla a spala. Udělala jsem několik pokusů - počkala jsem až usne a pak ji opatrně i s pelíškem přenášela do ložnice. Sotva se ale pelíšek dotkl země, Viky byla na všech čtyřech. Nakonec jsem si ustlala v obýváku - žádné velké pohodlí to ale nebylo. Navíc při každém Viktorčině pohybu jsem byla vzhůru a podle toho jsem taky ráno vypadala.
První týden se u nás vystřídalo několik rodinných návštěv a všichni byli z nového člena nadšení. Líbila se i Baddymu - čtyřměsíčnímu štěněti Zlatého retrívra, miláčka mého bráchy a švagrové. Doufám, že budou kamarádi, vídáme se často a pojedeme i na společnou dovolenou.
O víkendu jsem musela do práce, takže hlavní starost byla na páníčkovi a obou našich hoších. Zvlášť mladší Martin se do ní zamiloval.
V neděli ráno před odchodem do práce jsme ještě podávali Viky odčervovací pastu. Vypadalo to naprosto jednoduše, prostě ji stříknu do tlamičky z dávkovače jeden dílek.
Nakonec se to povedlo, manžel držel Viky, já jsem podávala pastu. Na závěr jsme byli všichni tři zralí na sprchu.
Druhý týden jsem měla ještě dovolenou, v úterý jsme byli na veterinární klinice na očkování. Paní doktorka Viktorku prohlídla, dala jí injekci - Viky statečně držela, jen při vpichu trochu kníkla. Pak jsem dostala ještě několik rad a hlavně ujištění, že máme krásné, zdravé štěňátko.

V průběhu týdne jsem párkrát nechala Viky samotnou doma v ohrádce, aby si zvykala.
Byla jsem ale asi víc nervozní než ona.

Ve středu odpoledne jsme jeli navštívit Baddyho. Bylo pěkné počasí, tak jsme šli na zahrádku. Baddy je přece jen 10x těžší než Viky, tak jsme se ze začátku báli, aby na ní nějak špatně neskočil. Ale hráli si moc hezky. Samozřejmě si našli stejnou hračku a oba ji chtěli. Viky sice na Baddyho neměla, ale nedala se. Dala mu taky do těla.
Myslím, že se jim odpoledne líbilo stejně jako nám. Brácha dělal krásné fotky. Jsou na adrese: http://yorik.rajce.idnes.cz/Baddy_a_Vivi/

V sobotu odpoledne jsme odjeli na chatu a poprvé letos tam i přespali. Viky byla nadšená. Běhala po trávě, hrála si, seznámila se se sousedy a při tom se nás ale pořád držela a nikam neutíkala. V chatě neudělala ani jednu loužičku!
Páneček se obul do výcviku, piloval "ke mně", "sedni a lehni" a podobně. Jenže jí místo piškotků dával sýr, který ji chutnal samozřejmě víc. Ale jejímu bříšku se to asi moc nelíbilo. V neděli večer nechtěla baštit a hovínka byly o poznání řidší.
Samozřejmě jsem zase celou noc nespala - Viky spala ale dobře, jen jí škrouchalo v bříšku. Ráno zase moc nejedla, aspoň měla trochu dietu.
Dneska jsem ale musela do práce. Odcházela jsem už před osmou, Marťa chvíli po mně. Věděla jsem, že je v bezpečí ohrádky, má tam spoustu hraček, pelíšek i vodu. Stejně jsem byla ale celé dopoledne nervozní. Uklidnila jsem se až v půl jedné, kdy mi volal manžel, že si pro Viky dojel z práce a vezme ji s sebou.
V úterý jsem šla do práce až na třetí hodinu, takže dopoledne jsme byly spolu doma.
Ráno v půl páte jsme šly spolu ven, Viky v pohodě ...
Ještě jsme si šly lehnout, páneček si ji vzal do postýlky. Vstávala jsem v půl osmé, manžel už byl pryč a Viky ještě spala. Tak jsem se šla v pohodě umýt a nachystat čaj.
Když jsem na Viky nakukovala, ležela na mém polštáři.
Šla jsem pro ni, že půjdeme vzbudit Marťu a ven čurat. Viky se ale tvářila smutně a vůbec si nechtěla stoupnout na levou zadní nožičku. Bylo mi to divné, nevěděla jsem o ničem, co by jí to mohlo způsobit. Nožičku jsem jí prohlídla, párkrát vykvikla, ale nic jsem neobjevila. Ven jsem jí vynesla v náručí, ale ani se nachtěla vyčurat, na nožičku se vůbec nepostavila. Byla jsem nešťastná i za ni. Naložila jsem ji do přepravky a jeli jsme zase za paní doktorkou. Ta jí nožičku prohlídla a i když se jí nelíbilo, že se na nožičku nechce postavit, tak nic nenašla. Takže jsme Vikynce zrengenovali prvně levou, pak pro srovnání i pravou nožičku. Byl to boj. Držely jsme ji obě dvě a vyfotit to musela sestřička. Když jsme čekaly na snímky, Viky se ke mně vinula, občas mě lehce oblízla a odevzdaně si na mě položila hlavičku. Pak přinesla paní doktorka snímky a hned mě trochu uklidnila, zlomené to není. Mohlo by to být ale pohmožděné. Dala Viky injekci na bolest. Doporučila klidový režim a kdyby se to nelepšilo, máme ve čtvrtek přijít. Zaplatila jsem 700,- Kč a s Viky v náručí se vydala k autu. Nechala jsem ji ještě na travičce vyčurat - a vida - Viky si stoupla a vyčurala se. Když jsme přijeli domů, chvíli si zdřímla a pak vyskočila a začala se honit za hračkama. Po kulhání ani památky. Jen jsem kroutila hlavou. Odpoledne - to už jsem byla v práci - mi volal manžel a dělal si ze mě srandu - proč chodím se zdravým psem k veterináři.
Stejně ale vím, že na mém místě by utíkal taky, bojí se o ni ještě víc než já.
 
Prohlášení o Cookies |
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one