Zde může být text o autorovi
Digg  Sphinn  del.icio.us  Facebook  Mixx  Google  BlinkList  Furl  Live  Ma.gnolia  Netvouz  NewsVine  Pownce  Propeller  Reddit  Simpy  Slashdot  Spurl  StumbleUpon  TailRank  Technorati  TwitThis  YahooMyWeb
 

Vítejte na stránkách Victorie of Marzipan!

 

Zima - jaro 2010

Letos byla zima dlouhá a plná sněhu. Vždycky když se zdálo, že už odtává, napadl nový. Hodně lidí nadávalo a těšilo se na jaro, ale zimním typům jako jsme já a moje fenka to vyhovovalo.
Chodili jsme pořád na přehradu i s Baddym po vyšlapaných sněžných cestičkách a čím jsme měli červenější nosy, tím víc jsme se těšili do tepla.
Pejsky to bavilo a hráli si zima nezima.
Koncem března jaro přece jen přišlo. Nastalo období bláta, kdy jsme vycházeli s bílou a vraceli se s černou Viky. Ale lepší pes šťastný a špinavý, než bílý a nevyřáděný.
S přibývajícím teplem jsme začali dělat delší procházky. Bydlíme v Brně na Kamenném vrchu, bohužel ale pod vrchem. Takže všechny cesty do lesa vedou do kopce.
Mezi Novým Lískovcem a Kohoutovicemi je krásný les plný cestiček. Zatímco v sídlišti musí Viky chodit na vodítku, tady ji pustíme, ať si běhá. Stejně se daleko nevzdálí, hlídá si nás. Někdy ji zkoušíme odložit ať vsedě nebo vleže. Dáme jí povel lež a jdeme. Chvíli to vydrží, ale když má pocit, že už jsme moc daleko, zvedne se a popoběhne. Zakřičíme na ni lež a ona si zase lehne, ale jen na chvilinku. Zajít za zatáčku, aby nás neviděla nehrozí, hned peláší za náma.
Jen jednou se stalo, že uviděla bažanta, rozběhla se za ním a nereagovala na nic. Bažant se za chvilku vznesl, odletěl a Viky se vrátila. Kam až by asi běžela, kdyby to byl zajíc?
Jednou jsme zase spolu vyrazili, plánovala jsem cestu přes les do Kohoutovic a možná až za Jirkem do obchodu. Ze sídliště odbočujeme po dřevěných schodech k pěšince a tam Viky pustím z vodítka. Rozběhla se k blízkému křoví a já pokračuju po cestičce. Když hned neběží za mnou, volám ji. Čekám na loučce, Viky konečně přibíhá a vypadá šťastně. Ale mně padá brada a nemám slov. Z mého bílého psíka je hnědobílý, skvrnitý a zapáchající. Slastně se ještě vyvaluje v trávě, asi aby se to do ní ještě víc vpilo.
Hrůzou ani nedýchám a přemýšlím, co dál. Cestu za Jirkou vylučuji. Na cestu zpátky a koupel teď hned taky nepomýšlím. Konečně jsme vylezli ten kopec, tak se nebudeme vracet. Dám se s páchnoucí fenkou těma nejužšíma pěšinkama v lese a když se přiblížíme k sídlišti, připínám ji na vodítko a krátím šňůru. Co kdyby chtěla na někoho skočit. Ale i chytnout ji za obojek a připnout stojí značný úsilí, ta páchnoucí hmota je všude. Probíháme mezi baráky zvýšeným tempem a doma rovnou do vany. Jirka vchází do dveří právě když ji suším v osušce. Velmi ho to pobavilo a ještě si mě dobírá. Smích ho přechází až když ji vezme do náručí a zjistí, že voda všechen zápach neodplavila.

21. 3. - první jarní den jdeme asi na nějakou dobu naposledy s Baddýskem na přehradu.
Baddy k Viky podezřele často čuchá a ta se po něm ohání. Tuším, že už začíná hárat.

I druhé Vikuščino hárání proběhlo celkem v pohodě. Když na ni nějaký pejsek moc útočil, tak po něm vyjela. Ale jinak byla hravá jako jindy. Jen neposlušnější. Víc si prosazovala tou bílou terriéří hlavičkou svou vůli. Někdy na zavolání "ke mně" otočila ke mně maximálně ocásek a dál si čuchala u země. Nenechali jsme si ji ale přerůst přes hlavu a občas ji vytahali za kožíšek. Pak se zase na chvíli uklidnila a byla hodná.